Slasti a strasti člověka ve světě

3. května 2016 v 23:57 | Engie |  Týdenní myšlenky
V souvislosti s tímto týdenním tématem mě napadla myšlenka, která se na tuto tématiku dívá z trochu jiného, více subjektivního pohledu. Nechci tímto článkem nějaký způsobem objektivně komentovat svět, který je kolem nás, jeho krásy i příkoří, ale spíše se na něj zahledět z perspektivy jednotlivce. Individua, které se v tomto světě ocitlo a vyvíjí se právě podle toho, jaký svět ho obklopuje. Jak moc nás ovlivňuje prostředí ve kterém žijeme a do jaké míry může ovlivňovat naše životy.

Na tento úhel pohledu mě samozřejmě nasměrovaly i události dnešních dnů. Denně nás obklopují moderní technologie, žijeme v naprostém přebytku všeho, svobody, téměř neomezených možností. Co nám chybí? Dnešní člověk by měl mít podle pyramidy potřeb naprosto všechno, od fyziologických potřeb, až po možnost sebeaktualizace, přesto kolem sebe neustále slýcháme stížnosti. Nutí mě to přemýšlet nad tím, jaké je z toho východisko. Co více ještě lidem nabídnout, aby byli naprosto spokojení, mohli se v klidu večer zastavit a sami pro sebe si říct, že dnes už jsou konečně spokojeni se svými životy. Co je tou tajemnou věcí, kterou lidstvo za několik tisíc nedokázalo odhalit?

Mířím tím k samému počátku lidstva. Prvotním cílem pravěkých lidí bylo poslat dál svou genetickou informaci a to v co největším rozsahu.Tedy zajistit obživu a bezpečí. Pro dnešního člověka jako životní cíl nepředstavitelné, pro pravěkého asbolutní vrchol uspokojení.
Postupujeme k tendencím na získání více území, majetku a bezpečí pro svoje potomky. V dnešní době? Vše v pořádku. Bydlíme ve vlastních domech, kde naši potomci mají téměř bezmeznou možnost rozvoje. Tady je ten kontrast. Představme si člověka žijícího na přelomu tisíciletí a člověka dnešního. Oba dva nazí a tělesně naprosto identičtí. Kdyby byli vyměněni v čase, nikdo by je nerozeznal. Přes to všechno, za to, co dnešní člověk má, by tehdejší dal všechno. Klid a bezpečí.
Když už máme svoje jisté, postupujeme dále a chceme ještě víc a to možnost ovládat druhé. Mít moc. Touha po moci je podle mě jen dalším stádiem neschopnosti uvědomit si významnost míry uspokojení, kterého jsme již dosáhli, nebo právě nedosáhli a snažíme se ho tímto kompenzovat.
Tímto právě vzniká z mého pohledu největší problém současného lidstva. Lidé mají pocit, že základní principy jako bezpečí, klid, konzumace jídla jaké chceme, možnost pořídit si dítě podle životního plánu, jsou samozřejmostí. Krutým vystřízlivěním je, že není. Lidé se s myšlenkami, že doma mají své jisté ženou do škol, bez kterých je člověk nic. Do prací, které musí dělat protože si to žádá společnost. Do shánění hmotných statků, protože máme pocit, že bez nich nepřežijeme, nebo nebudeme dostatečně šťastní.

Kdy ale usoudíme, že už tohle všechno stačí? Kdy si řekneme, že už jsme vydělali dost? Že už můžeme místo dvanáctihodinové manažerské práce pracovat 8 hodin, ikdyž za poloviční plat, který nás i tak dokáže uživit. Řeknu to jedním slovem. NIKDY. Lidé se ženou za něčím a ve své podstatě ani nevědí za čím. Než si stihnou toto uvědomit, zjistí, že během toho úpěnlivého snažení získat peníze na dovolené je nemají čas podnikat. Stavějí obrovské domy, pro rodiny, které neexistují a kupují dárky jako útěchu pro své drahé polovičky, protože jim tu pravou lásku nejsou schopni dát. Ty mezitím odcházejí hledat lásku jinam, opouštějí nás a naše potomky, kteří tímto stigmatem trpí a samozřejmě opakují chyby rodičů.

Myslím, že hlavním problémem naší evropské civilizace je hlavně absolutní úpadek všech hodnot a zásad. Svobodná vůle je totiž ve své podstatě pro člověka zničující. Kromě trestní sankce, dnes nehrozí skoro žádná morální, jedinec je nepostižitelný za téměř jakýkoliv svůj čin. A to ho nakonec zničí. Dnešní člověk je individualista, netíží ho dodržování hodnot, ať už náboženských, nebo jiných. Lidé to v dnešní době považují za vítězství. Svoboda! Ale málo kdo tuší, že absolutní svoboda a nevázanost není možná a v konečném důsledku působí negativně.

V dnešní době je pro člověka nesmírným problémem to, že neví kam patří. Nedokáže se nikde ukotvit, cítí, že by se měl chovat stejně jako ostatní, přestože to cítí jinak. Teprve poté, co se člověk dokáže odpoutat od materiálního světa a zabrousí do podstaty duchovních hodnot jakéhokoliv náboženství, ale i do odlišných životních stylů, může dosáhnout pochopení podstaty světa a opravdu potřebných věcí. Tyto tendence považují mnozí za překonané a pro tzv. moderního člověka nepotřebné. Jedná se o myšlenky pramenící z mylné představy o tom, že dnešní lidé jsou něco lepšího a silnějího než bývali ti před tisíci lety a že tohle nemají zapotřebí. Jsme naprosto stejní jako oni, nazí i stejně povrchní, akorát obklopeni jiným světem, řešíme jiné otázky, máme jiné starosti. Přes to všechno potřebujeme stejnou duševní vyrovnanost a potřebu srovnání si priorit, což však v dnešní době leckdy nejsme schopni sami zvládnout.
 

Setkání s literární postavou

17. září 2013 v 21:57 | Engie |  Povídky, příběhy
Na tenhle den si pamatuji úplně přesně. To jsem žila ještě v tom šedém, stresujícím světě. Jako každé úterní odpoledne jsem běžela po rušných ulicích přeplněného města, ruce plné učebnic a knih. Cinkající tramvaje se křížily s troubícími auty, v tom jsem zaslechla vyděšený výkřik.
"Pozor!"
Koutkem oka jsem zahlédla na smrt vyděšenou ženu. Vyrušil mě prudký náraz. Knihy mi vylétly z rukou, moje tělo se vymrštilo do dálky a padalo k zemi. Ležící na zádech, postřehla jsem, jak se kolem mě sbíhají lidé. Přála jsem si, abych mohla vstát a nebyla centrem všeho toho dění. Hluk pomalu ustával a já kolem sebe viděla jen boty lidí stojících do kruhu kolem mě. Hlava se mi točila. Černé, hnědé, ošoupané, kopyto. Moment, kopyto. Podívala jsem se zpátky. Opravdu tam byla, dokonce dvě. Zaměřila jsem se na obličej a nemohla uvěřit svým očím. Muž se na mě usmál, až se zahýbala prořídlá bradka. Uvědomila jsem si, že už kolem mě nikdo jiný není, jen příjemná, světlá mlha. Laskavě mi podal ruku a pomohl mi na nohy.
"Tumnus, těší mě,"zašeptal mile. Chytil mě lehce za ruku svou levou a pak i pravou rukou, se slovy: "Přišel čas vrátit se tam, kam všichni nakonec patříme."
Ucítila jsem silnou, příjemnou energii, která mi projela tělem. Před očima se mi točil vesmír a já tušila, že pro mě můj normální život končí, ale něco nádherného začíná.
Prostřela jsem si oči. Seděli jsme společně na pestře zelené, hebké trávě.
"Nedáte si horký čaj?" promluvil faun a otevřel dveře do nízkého domku při pohledu na mou pokyvující hlavu.
"Tohle přeci není možné, pane Tumnusi!"

Ukázal prstem na Cair Paravel a laskavě se otázal: "Opravdu jste si myslela, že něco tak nádherného může být jen vymyšlené? Vítejte v Narnii."
----------------------------------------------------------------------------------------------

Setkání s faunem, panem Tumnusem z knihy Letopisy Narnie. Doufám, že se přeci jen někdy setkáme a pan Tumnus nezůstane jen literární postavou. Nádherný večer

Začínám znova a už to nevzdám!

29. května 2013 v 14:52 | Engie |  Týdenní myšlenky
Už fakt nevím, jak z toho ven! Nejsou to ještě ani dva měsíce, co jsem se plná odhodlání vrhla na cvičení a zpevnění svalů(hlavně břišáků), které by chtěly tak trochu "vybuchtovat". Dneska se tu ale už zase válím za počítačem, stejně jako minulý týden.Proč to, sakra, nikdy nevydržím?

Nejsem příznivcem drastického hubnutí, při kterém většina lidí hladoví, ale stejně to k ničemu není, protože jakmile se vrátí do normálního procesu, kila jsou hnedka zpátky. Řekla jsem si, že to chce pohyb! Jako první jsem si do vyhledávače naťukala nějaké ty cviky, nahodila sportovní oděv a vydala se běhat.
Málem jsem vypustila duši. Po pohledech kolemjdoucích si ale člověk přeci jen připadá jako sportovec. To mě trochu uklidnilo. Pro upřesnění, běhat jsem byla celkem dvakrát. Po druhém běhu mi můj sportovní mozek poradil, že na ty svaly musí přeci stačit to pravidelné cvičení. Ze začátku mého sportovního života jsem měla pocit, že mi asi upadne břicho. To musí bolet, musí, musí, musí! Odpoledne jsem si dala pár sérií obvyklých cviků a energicky se vydala ke kuchyni. Nakrájená zeleninka s lehce namazaným dietním chlebem naložená na talíři vypadala i celkem pěkně. Člověk už má i při konzumaci pocit, že u toho hubne. Po každé cestě po chodbě jsem se zastavila u zrcadla a pochválila se: "Už je to fakt dobrý!"

Tímhle způsobem mi o vydrželo asi tak týden. Pomalinku jsem si začala nenápadně ubírat cviky, které byly trošku náročnější, nebo mě moc nebavily. Sama sobě jsem si nalhávala že jsem na ten cvik zapomněla. Co se ve mně může skrývat dobrého, když lžu i sama sobě.

Totální konec byl, když maminka donesla čerstvě upečené houstičky, vůně se táhla po celém domě. A proč ještě navíc neudělat k věčeři langoše, že? Vždyť přece o nic nejde, pravidelně cvičím! (V duchu si uvědomuji, že zase lžu.) Tak si tak pěkně papám, z deseti cviků se stávají sotva tři, které jentak odfláknu, aby se neřeklo a už si to zase štráduji do kuchyně. Cestou se ještě zastavím u zrcadla a řeknu si, že na tom zas nejsem tak hrozně. Lidé jsou rozhodně tlustší! A jsem zase na začátku. Ach jo..


Právě jsem si uvědomila že se blíží období vodácké sezóny, které se chci také zůčastnit. Říkám si, že by to možná chtělo, zase se do toho pustit. Ale jak na to? Jsem opravdu tak nedisciplinová, jde to vůbec vydržet? Potřebovala bych nějakou pořádnou motivaci, ale asi se nejdív začnu posilovat po duševní stránce. Říkám, jak nesnáším prolhané lidi, přitom sama k sobě na tom nejsem o moc lépe. Ale věřím si, to je důležité. Věřím, že teď už to klapne!
 


TOTÁLNÍ pomatení smyslů

27. října 2012 v 13:10 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co k současnému tématu týdne napsat. Nakonec jsem stejně využila osobní zkušenosti. Třeba jsme zažili něco podobného.

Blíží se večer, sedím u počítače, právě se probírám všemi možnými blogy, když v tom mi můj žaludek napovídá, že od oběda mu nebyl poslán ani kousek ničeho dobrého. Po delší době odolávání už to opravdu nemohu vydržet a s velkým odporem se musím zvednout od počítače. Cestou do kuchyně ještě přemýšlím, na co se podívám až se vrátím zpět. Rozhlížím se po kuchyni, bez rozmýšlení sáhnu po plastové pet-lahvi a spokojeni si ji odnáším do pokoje. Během projíždění novinek si nalévám jednu sklenici, druhou. Slyším další šplouchání vody o dno sklenice, když v tom si uvědomím: "Něco je špatně!" Liji do sebe už třetí sklenici vody a můj žaludek jakoby to stále nechtěl pochopit. Dochází mi, že jsem byla zase trochu mimo. Znechuceně vstávám a odnáším vodu zpátky do kuchyně. V kuchyně se zastavuji a pořádně si promýšlím co jsem chtěla. "Ano, potřebuji jídlo. To je to, pro co jdu." Sáhnu do lednici pro jogurt, vyndám lžičku ze šuplíku a spokojeně odcházím. Cestou se ještě ujišťuji, že jsem tentokrát zvolila správně. Spokojeně pojídám jogurt, vypadá to, že žádná chyba se nestala. Žaludek je spokojen. Zvedám se a odnáším kelímek se lžičkou zpět do kuchyně. U toho si prozpěvuji: "Nananááá....Lžička do koše, kelímek do myčky." Frajersky zabouchnu myčku a spokojeně se vydávám do pokoje. Vtom se zarazím: "Moment. Něco je špatně! Lžička, koš, kelímek, myčka." Opakuji si to stále dokola, vracím se ke koši a při mém zděšení vidím ležet kovovou lžičku na dně odpadkového koše. "Na co já myslím,"pomyslím si a otráveně prohodím kelímek za lžičku. "Asi je se mnou něco špatně," řeknu si pro sebe. Rázem se ale uklidňuji: "Ale ne, prostě jenom špatná karma!"

Když chybí láska

25. října 2012 v 14:39 | Elgie |  Povídky, příběhy
M seděla shrbená na okraji své rohové sedačky. V ruce svírala tlustou knihu s ušumtělým obalem, chvílemi se zadívala do kamenného krbu, kde jemně pohoříval barevný plamínek. Byla hodně unavená, při každém dalším pohledu na to, jak je dřevěné polénko olézáno ohněm se jí přivřely oči a byla přesvědčena, že kdyby je zavřela, prospala by se až do dalšího rána. Sama sobě si slíbila, že se pročtě aspoň na začátek čtvrté kapitoly. Někde v nitru duše stejně věděla, že to jistojistě nevydrží, ale pořád si dodávala kuráž. Bavilo jí utápět se v myšlenkách, myslet na něj, aspoň v duchu si s ním povídat. Přemýšlela jaké by to bylo, kdyby tu teď mohla být s ním. Byla od něj tak blízko a přitom tak neskutečně daleko. Zadívána do ohně, málem zapomněla za svou rozečtenou knihu. Nemohla se soustředit na nic. Vždy, když se snažila přestat myslet na něj, znovu se jí objevil před očima.

Nekonečné trápení ji provázelo už několik měsíců. Při dalším pohledu na krb, jako by ji něco nabilo energií, odložila knihu na otlouklou poličku a vydala se ke dveřím. Při jejich otevření ji oslepilo zářivé světlo, které přicházelo ze všech stran a zdálo se, že nikde nekončí. Jako by ji něco táhlo dál a dál. Bosa vkročila na polní cestu, která se táhla za jejím domem. Nebála se, že se zraní o drsné štěrkové kamínky. Necítila ani chlad od zdánlivě studené země, na kterou ani neviděla přes zával husté, nepropustné mlhy, které jí sahala pomalu až ke kolenům. Brodila se dál a dál a připadala si tak uvolněně. Jako by ji nic netrápilo. Rozhlížela se kolem sebe do takové dálky, kam jen její oči dosáhly, ale nikde nebylo jediného člověka. Ani jediného drobného zvířátka. Nikde nebyl nikdo, kdo by se jí mohl na něco ptát, ranit jí dalšími otázkami, na které nechtěla odpovídat. Světlo, které před domem tolik zářilo, se na cestě změnilo spíše v ponurou tmavou mlhu, ale stále se objevovalo na obloze, přímo nad ní. Jako by jí snad ukazovalo na konec cesty. Šla tak pomalu, jako nikdy jindy v životě. Každý další krátký krok, při kterém se rozhlížela po krajině jako vytržené z pohádky, ji dobíjel neskutečnou energií. Zarazil jí celkem hlasitý zvuk. Zdálo se jí, že přichází jen kousek od ní. Od místa kam ještě nedošla. Čím blíž přicházela, tím více byl zvuk hlasitější. Znělo to jako vrčení, nebo kňučení. Po pár krocích, které ušla, prošla jakousi stěnou husté mlhy a s údivem se do dlouhé době nepřetržité chůze zastavila.

Přímo před ní seděl uprostřed cesty obrovský šedočerný vlk. Byl o hodně větší, než kdy viděla. Sama v sobě cítila, že by měla utíkat, že to může být její konec. Nic ale neuděla, cítila z něj tak obrovskou pohodu a klid, jako nezažila nikdy v životě. Byla si jistá, že kdyby ji teď povalil a roztrhal, nevydala by ze sebe ani hlásku. Byla by to krásná smrt. Vlk se jí zadíval do očí, otočil se a sešel z štěrkové cesty. Jeho oči jí připadaly tak neskutečně povědomé, že mu důvěřovala a následovala ho. Udělala krok a šlápla pravou nohou do sytě zelené trávy, která byla ještě orošená. Dalšími kroky táhla svá chodidla mezi stébly a užívala si kapky vody mezi svými prsty. Vlk ji dovedl až na odlehnou mýtinku, daleko od cesty. Otočila se a rozhlédla se po nádherné krajině. Když se pohledem vrátila zpět, nikde už ho nespatřila. Stála uprostřed obrovské louky, která nikde nekončila. Jen přímo naproti ní stál obrovský listnatý strom, nad kterým končila jasná světelná záře. Více zaostřila svůj zrak a lépe si ho prohlížela. Uviděla pod ní stín nějakého může. Nadšení, které zažívala při tom, když poznala o koho jde, ji donutilo ke běhu. Utíkala tak, jako nikdy v životě. Když k němu doběhla, nastala chvíle dlouhého objímání a polibků. Naprosto ztratila pojem o čase, na ničem jí nezáleželo. Leželi spolu po jasnou oblohou a připadala si jako v pohádce. Chytla jeho teplou ruku a přála si takhle zůstat navěky. Rázem ucítila v hrudi tíhu, jako když ji bodne. Cítila, jako by se propadala do obrovské hloubky, jen nad sebou viděla jeho nádherný úsměv, který si přála vidět napořád. Otvor, ve kterém ho viděla, se pomalu změnšoval, nastávala černočerná tma.

Kniha spadla z police na zem. M. vytřeštila oči a nechápala, co se děje. Za oknem viděla silné světlo začínajícího dne, ale cítila nejhorší pocit v životě. Z pocitu blaha, se vrátila do pocitu své bezmezné úzkosti. Do očí jí vtrhly slzy. Nechtěla věřit, že to byl opět jen sen, že ho znovu doopravdy neviděla. Položila se na pohovku a s odvážným hlasem si posmutněla: "Kéž by to byla pravda. Kéž by."

S alkoholem v dobrém i ve zlém

21. října 2012 v 22:18 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Říkává se, že alkohol je metla lidstva. Lidi od něj nic neodradí. Pili od pradávna, pijí dnes(nedokážu neopomenout velkou metanolovou kauzu), a jistojistě budou pít i dál. Alkohol vliňuje naše životy, ať už chceme, či ne. Většinou v tom negativním smyslu, kdy si po probděné noci vyčítáme, co jsme zase prováděli a přitom si slibujeme, jak už nikdy v životě nepozřeme ani kapičku této tekutiny, po které ztrácíme zábrany, děláme co nechceme, říkáme co bysme za normálních okolností nikdy neřekli. Jak naivní. Většina lidí nemá tak silnou vůli, aby už do konce života na tuto mocnou zbraň nesáhla. Když už se najde někdo, kdo na alkohol ani jednou v životě neochutnal, ten si zaslouží poklonu. Jde o opravdu velké pokušení, které není lehké překonat, ale je otázkou, zda o něco nepřichází. V životě se prý má zkusit vše. Moje slova jsou: Až na tvrdé drogy. Alkohol je všude kolem nás a jistým způsobem patří k našemu životu. Zaženeme špatné chvíle, když už nic jiného nazabírá, odbourá stres před složitou zkouškou, nebo nás jen tak hezky naladí na kamarádovu oslavu. Musí se ní ale umět pracovat. Když ne, je to velký problém a z pomocníka se rázem stává velký nepřítel. Každý by měl sám na sobě zjistit, co snese a kdy by měl skončit, protože to je to nejdůležitější. Když se říká, že alkohol je lék, je to jisté míry určitě pravda, ale jak praví další přísloví: "Všeho moc škodí." Podle mě není za potřebí stašit lidi alkoholem a dávat jim za příklad seschlé opilce v alkoholický léčebnách. Dejme třeba za příklad matku dnešní anglické královny Alžběty, které si prý ráda dávala před obědem, či večeří gin a neodmítla ani šampaňské. Do konce života byla velmi vitální a zemřela ve spánku, ve svých krásných stodvou letech. Komu by se to nelíbilo, že? Pokaždé záleží jen na člověku, každý má svou šanci, svoje rozhodnutí, jak se svým životem naloží. Ať už s alkoholem, nebo bez, člověk by se měl chovat tak, aby byl šťastný.

Když vám někdo někoho připomíná

6. října 2012 v 16:53 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Stalo se vám někdy, že jste potkali nějakého člověka, připadal vám příserně povědomý a přitom jste tak zoufale nemohli přijít na to, komu? To je přesně můj případ. Nedávno jsem ve škola potkala jistého pána. Už při první pohledu na mě působil jistým "vtipným" dojmem. Nevěděla jsem proč, ale připomínal mi krysu. Nějak jsem to neřešila, ale když jsem ho začala potkávat časteji, zdálo se mi, že ho prostě znám!
Začalo mě to strašně štvát, protože jsem zvyklá, že když něco nevím, tak to prostě hned zjistím. Teď to ale nešlo, viděla jsem jeho obličej před sebou celý den, až jsem si připadala trošku divně. Kdyby to byl aspoň nějaký pěkný mužský, ale tenhle byl tedy....no prostě nebyl. ;-) Řekla jsem si, že se na to přemýšlení vykašlu, ale stejně mi v podvědomí nějak zůstal.
Zvrat nastal, když jsem ho zanedloho potkala v doprovodu jisté ženy. Při pohledu na jejich obličeje jsem se opravdu neubránila smíchu. Byl to celý Peter Pettigrew a Sibylla Trelawneyová-učitelé z Harryho Pottera. Jen si to představte, takové osobnosti přímo před vámi! Musela jsem vypadat tedy opravdu šťastně, protože se na mě oba vřele usmívali. Hlavně ten pán, svými charakteristickými zuby. Byla jsem tak šťatstná, že mi to docvaklo a ještě ten pohled na ně...:-) Vždycky když toho pána potkám, nikdy se neubráním úsměvu, ta podoba je neuvěřitelná!
google.com

Nutno ještě podotknout, že ve skutečnosti jim to sluší mnohem víc!

Lenost-troška přeci neuškodí

3. října 2012 v 16:56 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Občasná lenost přemáhá asi každého. Když se člověku něco nechce, neznamená to hned, že je líný. Člověk občas potřebuje opravdu vypnout mozek, jedno odpoledne si sednout, jen tak zírat do prázdna, nebo se podívat na nějakou primitivní dětskou pohádku, nebo ohranou starou komedii. To člověku pomůže o toho, když ví, že na něj čekají další a další povinnosti- škola, práce. Haldy papírů se na vás valí se všech stran a nevíte co tím. Problém je však tehdy, když už člověk odpočívá moc dlouho. Ono je to hezké, celý týden se jen tak povalovat a hodit své starosti za hlavu. Ale co nastane potom? Jedním slovem-chaos. Jednou stejně nastane okamžik, když se budeme do procesu života znovu zařadit. O to větší to bude šok. Odkládání pracovních, nebo školních povinností je časté, ale když se nahromadí do velké míry, stane se z nich noční můra. Ten strašný pocit, když se neodvratně blíží test a vy nemáte ponětí jak to všechno dohnat. Občasná lenost je dobrá věc, ale jak se říká-všeho s mírou! :-)
Přečtěte si novou pohádku o tom, Jak se Steve Jobs stal králem, v rubrice Povídky, příběhy, která úzce souvisí s tímto tématem, třeba z ní pro vás vyplyne nějaké ponaučení...:-)

Jak se Steve Jobs stal králem

3. října 2012 v 16:40 | Elgie |  Povídky, příběhy
Za devatero horami a devatero řekami žil král, který byl proslulý tím, že stále vynalézal novou elektroniku. Každý poddaný měl tvůj vlastní chytrý telefon, nebo počítač. Králové z ostaních království chtěli mít pro své poddané také věci a tak je od krále kupovali za spousty zlaťáků. Království se vedlo velmi dobře, až do jednoho slunečného rána.

V tu dobu postávala skupinka poddaných před královskými branami a čekala na otevření obchodu, kde se měl prodávat zbrusu nový chytrý telefon. Po dlouhé době neotvírání začali lidé nedočkavě bušit do vrat. Chvíli na to přiotevřel dveře malý, tlustý strážný a obrátil se k lidu se slovy:
"Nic se prodávat nebude, můžete jít domů!"
Lidé nevěřícně vrtěli hlavami a začali se rozčilovat.
"Co to má znamenat?! Král nám slíbil nejnovější telefony, za zásluhy které děláme pro království, pusťte nás dovnitř!"
Strážný byl ale neoblomný:"Dnes z toho nic nebude, vraťte se do práce a honem, než vás nechám vypráskat!"
Lidé znechuceni a plní nadávek odcházeli od královského paláce. Co se to stalo? Král jim přece slíbil odměnu za nízkou cenu. V tom za sebou uslyšeli chraptivý hlas stařeny, která se o holi právě vracela z trhu.
"Počkejte lidé, uslyšíte co jste ještě neslyšeli, to nebudete věřit, copak se přihodilo v paláci!"
Dav se najednou otočil ke stařeně a vysoký statný muž, zdejší kovář, k ní promluvil:
"Povídej bábo, co jsi slyšela?"
"Náš pan král, se prý dočišta zbláznil! Komorná říkala, že dnes ráno ještě ani nevylezl z postele a říká, že prý s výrobou končí. Dočista nic se mu nechce dělat!"
V davu to jen zašumělo. Tohle jim přeci jejich král nemůže udělat. Bez jeho práce by jejich země ohromně zchudla.

Co ale bylo nějvětším starašákem, se stalo skutečností. Král už celé týdny a měsíce nyvycházel ze své komnaty, nemyl se, ba ani nevylezl ze svého lože. Tato zpráva se rychle roznesla po okolních královstvích a když byla vyprodána všechna eletronika, kterou kdy král vyrobil, do královské pokladny přestaly přicházet peníze. Po měsících si lidé začali pořádně stěžovat.
"S tím se přeci musí něco dělat, nemáme na nic peníze a král si klidně leží v posteli!"
Bouřilo se už i stužebnictvo, které většinou vždy stálo za králem. Ale nikdo nedokázal krále přimět k tomu, aby znovu začal pracovat. Jednoho krásného dne, královský generál nechal na královskou bránu přibít pergamen s nápisem:

KOMU SE PODAŘÍ NAŠEHO VELECTĚNÉHO KRÁLE VYLÉČIT ZE ZÁKÁŘNÉ CHOROBY JMÉNEM LENORA, DOSTANE POLOVINU DRAHOCENNÉHO KRÁLOVSKÉHO POKLADU A BUDE MU UDĚLEN VÝZNAMNÝ TITUL NA KRÁLOVSKÉM PALÁCI.

Lidé přemýšleli, jak jen mohli, protože kdo dostal takový poklad, byl už navěky zajištěn. Našlo se pár odvážlivců, kteří se pokusili krále z Lenory vyléčit, ale vždy neúspěšně. Až jednoho pochmurného dne, se touto krajinou potulovat jistý mládenec jménem Steve Jobs, se svými kamarády. Kdy se dozvěděli o tom ,co se v tom království děje, rozhodli se, že se také pokusí toho chudáka krále vyléčit.

Byli tedy povoláni do královského paláce aby králi mohli pomoct. Když je komorný dovedl do jeho komnaty, nestačili se divit. Král ležel ve své loži a kolem něj poskakovalo snad deset služebníku. Tu donést vodu, tu podat kapesník. Steve se jen usmál otočil se a prohlásil:
"Vašeho krále vůbec není těžké vyléčit!"
"Jak jste na přišel na to, jak ho vyléčit? Vždyť jste k němu ani nepřistoupil?"divil se komorný.
"Ať každý, kdo se dnes stará o pana krále, už zítra nepřijde. To je jediný způsob jak ho dostat z postele."
Komorný se podivil nad takovou radou, ale neměl už na výběr a tak tuto zprávu řekl služebníkům.
Na druhý den se opravdu nikdo z nich do služby nedostavil. Už bylo dávno po úsvitu a lidé se jen začali shromažďovat na nádvoří s tím, že už je třeba naděje, že dnes bude jejich král vyléčen. Dlouhou dobu se nic nedělo, až po několika hodinách se z královské komnaty začaly ozývat výkřiky:
"Tak co bude se snídaní? Kde jste kdo? Mám hlad!"
Král byl po chvíli již dost rozzuřený a začal pořádně nadávat a vyhrožovat. Lidé se začali bát a obávat se, že plán toho Steva neklapne. Steve ale lidem poručil, aby za králem nikdo nechodil.
Král ležel ve své komnatě už celý den ale k večeru se po chodbě začaly ozývat zvuky šouravé chůze. Všichni lidé zpozorněli a upřeli svoje zraky na královskou chodbu. Jako duch se po ní ploužil jejich král. Lidé se začali smát. Byl celý rozcuchný a to, že byl dlouho nemytý také každý ucítil. Král se vylekal a utíkal zpět do své komnaty. Styděl se tak, že byl rudý až za ušima. Okamžite se běžel umýt a oblékl si své nejlepší šaty. Komorný který šel za ním a viděl, že se králův život opět vrací do starých kolejí radostně vykřikl přes nádvoří:
"Náš král se vyléčil!"

Lidé byli nadšeni, radovali se a děkovali Stevovi za to, co pro ně udělal. Stevovi byl předán poklad a stal se hlavním pomocníkem krále, při jeho práci. Steve se rychle učil a zanedlouho byl ve vyvíjení technologií pomalu lepší, než sám král. Jednoho dne, mu sám král řekl:
"Víš, už jsem dost starý na to, abych mohl dobře dělat jsou práci. Jsi velmi schopný a jelikož mám sedm dcer a žádného syna, staň se tedy mým nástupcem. Steve byl překvapen ale jelikož věděl, že ho lid má rád, přijal královu nabídku. Při slavnostní večeři, kdy byl Steve korunován, se diskutovalo o tom, co bude ikonou jeho erbu. Steve, který se právě zakousl do vynikajícího jablka z královské zahrady, na to řekl:
"Pokud bude moje vláda tak dobrá, jako je tohle jablko, bude se tu lidem žít hezky. Ať se tedy symbolem mé vlády stane tohle jablko!"
Nikdo nic neměl proti návrhu nového krále. Veselili se a radovali. Když Steve začal vládnout ve svému královtví, vymýšlel úžasnou elektroniku o které se dozvěděl celý svět a všichni ho obdivovali. Po jeho smrti se nikdy nezapomnělo na jeho výrobky a jablko, které měl ve svém erbu, ho udržuje v podvědomí lidí až dodnes.

Vévodkyně z Cambridge, „chudá" dívka, která se zalíbila princovi

25. září 2012 v 17:54 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Zní to krásně. Dívka z "obyčejné rodiny," manželkou bristkého následníka trůnu. Komu by se to dobře neposlouchalo? V dubnu 2011 zachvátila svět obrovská svatba prince Williama s jeho přítelkyní Kate Middleton. Stovky hostů, otázek a nervozity, před tak velkou událostí. Tenkrát vše proběhlo v pořádku a lidé, zvlášť angličané, se nemohli nabažit pohledu na nový pár. Na začátku zní všechno pěkně, ale obraťme list a podívejme se do součatnosti.

Hodně žen chtělo být v tu dobu na Katině místě, to víte, ta sláva a přeci jenom stát se z chudé dívky princeznou, to je NĚCO! Ona to zas tak chudá dívka nebude, jen se nebojte. Její rodiče si podnikání přišli na nemalé peníze. Ale humbuk pomalu utichl, pár žije v Kensingtonského paláce po zesnulé Williamově matce. Dámy, řekněme si ale, kdo z nás by to delší dobu vydžel? Královské povinnosti nejsou je to, že se každý den ukáže na nějaké charitativní akci, nebo se podepíše královskému fandovi. Být manželkou následníka trůnu, to znamená, mít na krku i spoustu novinářů. Nedávno se v bulváru objevil například tento článěk:



Určitě to pro ně není nic příjemného, přeci jenom, jsou to také jen lidé. I když opravdu trošku "jiní."
Člověk, hlavně v Katině situaci, si musí asi nějakou dobu zvykat. Odhalené fotky královské rodiny se přeci jenom tak často na internetu neobjevují. Výjimku nedávno udělal princ Harry, který se pořádně odvázal na jednom ze svých oblíbených večírku. Všechny aktivity obnášejí nějaká skaliska a tak si i Kate určitě zvyká na zájem médií. V poslední době se od ní očekává ještě další královská povinnost, kterou je porození potomka, budoucího krále. No řekněte, neslušelo by jim miminko?

Kam dál