Září 2012

Vévodkyně z Cambridge, „chudá" dívka, která se zalíbila princovi

25. září 2012 v 17:54 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Zní to krásně. Dívka z "obyčejné rodiny," manželkou bristkého následníka trůnu. Komu by se to dobře neposlouchalo? V dubnu 2011 zachvátila svět obrovská svatba prince Williama s jeho přítelkyní Kate Middleton. Stovky hostů, otázek a nervozity, před tak velkou událostí. Tenkrát vše proběhlo v pořádku a lidé, zvlášť angličané, se nemohli nabažit pohledu na nový pár. Na začátku zní všechno pěkně, ale obraťme list a podívejme se do součatnosti.

Hodně žen chtělo být v tu dobu na Katině místě, to víte, ta sláva a přeci jenom stát se z chudé dívky princeznou, to je NĚCO! Ona to zas tak chudá dívka nebude, jen se nebojte. Její rodiče si podnikání přišli na nemalé peníze. Ale humbuk pomalu utichl, pár žije v Kensingtonského paláce po zesnulé Williamově matce. Dámy, řekněme si ale, kdo z nás by to delší dobu vydžel? Královské povinnosti nejsou je to, že se každý den ukáže na nějaké charitativní akci, nebo se podepíše královskému fandovi. Být manželkou následníka trůnu, to znamená, mít na krku i spoustu novinářů. Nedávno se v bulváru objevil například tento článěk:



Určitě to pro ně není nic příjemného, přeci jenom, jsou to také jen lidé. I když opravdu trošku "jiní."
Člověk, hlavně v Katině situaci, si musí asi nějakou dobu zvykat. Odhalené fotky královské rodiny se přeci jenom tak často na internetu neobjevují. Výjimku nedávno udělal princ Harry, který se pořádně odvázal na jednom ze svých oblíbených večírku. Všechny aktivity obnášejí nějaká skaliska a tak si i Kate určitě zvyká na zájem médií. V poslední době se od ní očekává ještě další královská povinnost, kterou je porození potomka, budoucího krále. No řekněte, neslušelo by jim miminko?

Je mi to jedno!-To tedy ani náhodou :-D

24. září 2012 v 18:10 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Je mi to JEDNO! Už mě nechte! Kolikrát už si tohle každý z nás v duchu řekl. Ať už je to po špatném dni ve škole, nebo prostě jen obyčejný břichabol (nám, ženám důvěrněji známý :-D ) Naštěstí si to většinou vždycky rychle rozmyslíme, protože je jasné, co by hned následovalo. Když je vám totiž něco jedno, každý s vámi šupem vymete. Když je vám totiž něco jedno, určitě se příležitosti chytí někdo jiný. Třeba příležitosti, která by mohla změnit váš život. Nikdy není nic jedno! O všechno se rvěte jako lvi, stojí to za to :-)

Jak se pozná pravý přítel?

23. září 2012 v 20:21 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Když už nemáte žádné iluze o tom, že najdete pravého přítele, o tom, že bude sedět vedle vás i přes vaši mrzutou náladu, každý den čekat na váš příchod domů. Přeci jen existuje taková bytost. Pes-tak krátké slovo, přesto se v něm skrývá tolik radosti, lásky a věrnosti. Takový tvor, který je vám vděčný už jen za to, že jste. Když jdete odpoledne unaveni domů, zoufalí ve se své pracovní nebo školní situace, v tom se za dveřmi mihne panáčkující figura tohoto tvora. Nemůžete se ubránit úsměvu, při pohledu do jeho šťastných očíček, které jen říkají: "Konečně jsi tady! Už jsem se nemohl dočkat!" Koho neláká ho v tu chvíli chytit a láskyplně ho šimrat za ušima. Vždyť je tak rozkošný! Věrný, bezmocný a tak zranitelný. Je to nádherný pocit když víte, že tento tvor vám plně důvěřuje, každý den čeká u své misky na denní porci svého krmiva, těší se na procházku v okolí po vašem boku. No odolali byste takovému pohledu? Po tom, co pro vás každý den dělá, určitě ne :-)

Ten úžasný, velice zrádný Facebook

22. září 2012 v 22:22 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Kdo v dnešní době nemá Facebook, jako by nežil. Tahle sociální síť se chtě, nechtě stalo součástí života nás všech. Lidé se místo laviček přesunuli za monitory počítačů. Místo seznamování při společenských aktivitách, klikají na "Přidat do přátel" a to i u lidí se kterými třeba v životě nemluvili, místo posezení v kavárně chatují.
Řekněme si ale: Nezašlo to až moc daleko? Když má někdo na facebooku dva tisíce přátel, je to v pořádku? Bude to asi tím, že lidé berou Facebook na lehkou váhu a nedovedou si představit, že takovýmto jednáním si můžou velmi uškodit. Možná by se zdálo, že tímto trpí hlavně mladší generace, ale opak je pravdou. Někteří lidé středního věku, se snadno nechali strhnout lákavou nabídkou rychlého "seznamování".Přidávají si téměř neznámé lidi s tím, že je například potkávají na obědě nebo v knihovně. Nikoho v tu chvíli nenapadne, že takovýmto celkem lehkovážným chováním si můžou způsobit pěkné problémy. Protože takovýto člověk je známý, ale není to přítel! Uživatel se svými pravými přáteli fotky, statusy, sdělují i své důvěrné informace cizím. V horším případě si s ním začne psát, odhalí svoje slabší stránky nebo se svěří se svým tajemstvím.Vždyť přeci o nic nejde, je to kamarád. Za druhým monitorem může ale sedět někdo, koho jste si představovali jako úplně jiného člověka. Pokud je uživatel na facebooku sdílnější, vlatně někdo úplně cizí ví, kam a kdy jede na dovolenou, s kým se stýká nebo si prohlíží jeho fotky. Zas tak příjemně to nezní, že? Není asi úplně příjemné, když se pak úplně od cizího člověka dozví třeba to, co by nechtěl aby se rozkřiklo. Vlastně to ale na sebe ušil sám. Facebook, taková nevinná věc která může mít nepříjemné následky.
Jak to ale bude pokračovat s Facebookem dál? Bude se svět neustále zmenšovat do jedné velké sociální sítě, dnešní teenageři budou za padesát let stále sedět u notebooků a chatovat a "přáteli"? Převálcuje ho ještě jiná, "lepší" sociální síť, nebo prostě lidé pochopí, v čem se skrývají pravá přátelství. Co myslíte vy?

Peklo jménem Osvětim aneb když člověk zjistí, co má

22. září 2012 v 17:45 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Strach. Bezmoc. Hlad. Plynové komory. To vše se asi člověku vybaví, když se řekne Osvětim. Nacistiský koncentrační tábor v Polsku, který se dostal do paměti lidí a zůstává v ní i po téměř sedmdesáti letech.
Utrpění lidí, kteří tam násilím přebývali, je cítit ze všech koutů. Zdi baráků, urostlý strom i velký kámen ležící mezi vchody sousedních bloků. Při pohledu na nebe, široko daleko není slyšet ptačího zpěvu. Jako by všechno navěky utichlo. Uvnitř kameného ženského baráku se to jen hemží vyrytými náspisy na zdech, často jmen různých národností. Strach, se kterým ženy ponechávaly vzkazy svým dcerám, nebo jiným členům rodiny, o kterých už dlouhou dobu nevěděly co s nimi je. Nektěří se až zoufale rvali o život, jiní se pomalu smiřovali se smrtí. Je to až k neuvěření. Úryvek rozhovoru se spisovatelem Arnoštem Lustigem:

První dny to člověkem cloumá, ale po třech dnech jsme si zvykli. Dokonce jsem tehdy udělal hadrák, hráli jsme fotbal, kamarád na mě kopal desítky. Proti sloupům s dráty, kde proudilo 10 tisíc voltů. Přišel esesák, v ruce pošvihával bičíkem. "Co to děláte?" Říkal jsem mu, že čekáme, až půjdeme do plynové komory, a mezitím hrajeme fotbal. To nemohl pochopit. Měl jsem krátké kalhoty a on v ruce tu rákosku, chtěl mě přes nohy švihnout, ale já to čekal a nadskočil. Znechuceně odešel.

Obrovské množství lidských příběhů skrývá Osvětim. Zbývá jen otázka: Jak se něco takového vlasně mohlo stát? Jak je vůbec možné co si je lidská rasa mezi sebou navzájem provést? Přesto mnozí lidé v naší dnešní společnosti jako by snad nevěděli, nebo nechtějí vědět, co se tehdy i jejich předkům dělo. Lidé si dnes stěžují na málo peněz, špatnou práci, závist mezi lidmi je asi nejpatrnější. Předhánějí se v tom, kdo si koupí dražší auto, nebo pořídí značkovější oblečení. Přitom ani nevědí, co mají. Svobodu a mír. To je to nejdůležitější pro plnění lidských snů, lidských přání. Každý máme možnost využít této situace a chytnou se příležitosti, která nás udělá šťasnými a spokojenými. Dnes nám to téměř nic nebrání. Návštěvy takovýchto míst, jako je například Osvětim, by se měly provádět povinně, pro dnešní nevděčnou společnost. Lidé si musí uvědomit, co mají a co by mohli mít. To je možná jediný způsob jak zabránit tomu, aby lidká zloba a nenávist už nikdy nedokázala uskutečnit něco tam odporného, jako je holocaust. Žít, nebo být mrtvý. To je rozdíl, nebo ne?

Víly? To je přeci jasné!

22. září 2012 v 17:41 | Elgie |  Týdenní myšlenky
Víly, vlk, Sněhurka, hejkalové, čerti, nebo Ježíšek...To je přeci to, co patří ke každému pravému dětství. Kdo by rád nevzpomínal na zimní večery, kdy se netrpělivě čekalo na výslužku od čertů, nebo stromeček podlamující se pod náporem dárků od Ježíška. Kdo by si nevzpomněl na ten úžasný pocit, když ráno pod polštářem našel pytlíček bonbónů, který byl vyměněn za bílý mléčný zoubek, vytržený po dlouhém večerním boji. Ta úžasná Zoubková Víla! Zavírající se děstská očka, která toužila po tom nezavřít se a spatřit aspoň na chvíli tu slavnou vílu. Jak se asi dostala pod polštář, který byl tak usilovně svírán malou ručičkou? To jsou věci, které naplňují dětství a dělají jej krásnějším. To jsou věci, na které potom dlouhá léta svého života vzpomínáme a divíme se, jak jsme mohli být nadšeni z takových banálních a přesto tak dokonalých věcí. Když se někdy ponořím zpátky do tohoto světa, není mi to vůbec proti srsti, vždyť je to přece krásné, předsavit si, že by to byla pravda. U vás je to jinak?