Když chybí láska

25. října 2012 v 14:39 | Elgie |  Povídky, příběhy
M seděla shrbená na okraji své rohové sedačky. V ruce svírala tlustou knihu s ušumtělým obalem, chvílemi se zadívala do kamenného krbu, kde jemně pohoříval barevný plamínek. Byla hodně unavená, při každém dalším pohledu na to, jak je dřevěné polénko olézáno ohněm se jí přivřely oči a byla přesvědčena, že kdyby je zavřela, prospala by se až do dalšího rána. Sama sobě si slíbila, že se pročtě aspoň na začátek čtvrté kapitoly. Někde v nitru duše stejně věděla, že to jistojistě nevydrží, ale pořád si dodávala kuráž. Bavilo jí utápět se v myšlenkách, myslet na něj, aspoň v duchu si s ním povídat. Přemýšlela jaké by to bylo, kdyby tu teď mohla být s ním. Byla od něj tak blízko a přitom tak neskutečně daleko. Zadívána do ohně, málem zapomněla za svou rozečtenou knihu. Nemohla se soustředit na nic. Vždy, když se snažila přestat myslet na něj, znovu se jí objevil před očima.

Nekonečné trápení ji provázelo už několik měsíců. Při dalším pohledu na krb, jako by ji něco nabilo energií, odložila knihu na otlouklou poličku a vydala se ke dveřím. Při jejich otevření ji oslepilo zářivé světlo, které přicházelo ze všech stran a zdálo se, že nikde nekončí. Jako by ji něco táhlo dál a dál. Bosa vkročila na polní cestu, která se táhla za jejím domem. Nebála se, že se zraní o drsné štěrkové kamínky. Necítila ani chlad od zdánlivě studené země, na kterou ani neviděla přes zával husté, nepropustné mlhy, které jí sahala pomalu až ke kolenům. Brodila se dál a dál a připadala si tak uvolněně. Jako by ji nic netrápilo. Rozhlížela se kolem sebe do takové dálky, kam jen její oči dosáhly, ale nikde nebylo jediného člověka. Ani jediného drobného zvířátka. Nikde nebyl nikdo, kdo by se jí mohl na něco ptát, ranit jí dalšími otázkami, na které nechtěla odpovídat. Světlo, které před domem tolik zářilo, se na cestě změnilo spíše v ponurou tmavou mlhu, ale stále se objevovalo na obloze, přímo nad ní. Jako by jí snad ukazovalo na konec cesty. Šla tak pomalu, jako nikdy jindy v životě. Každý další krátký krok, při kterém se rozhlížela po krajině jako vytržené z pohádky, ji dobíjel neskutečnou energií. Zarazil jí celkem hlasitý zvuk. Zdálo se jí, že přichází jen kousek od ní. Od místa kam ještě nedošla. Čím blíž přicházela, tím více byl zvuk hlasitější. Znělo to jako vrčení, nebo kňučení. Po pár krocích, které ušla, prošla jakousi stěnou husté mlhy a s údivem se do dlouhé době nepřetržité chůze zastavila.

Přímo před ní seděl uprostřed cesty obrovský šedočerný vlk. Byl o hodně větší, než kdy viděla. Sama v sobě cítila, že by měla utíkat, že to může být její konec. Nic ale neuděla, cítila z něj tak obrovskou pohodu a klid, jako nezažila nikdy v životě. Byla si jistá, že kdyby ji teď povalil a roztrhal, nevydala by ze sebe ani hlásku. Byla by to krásná smrt. Vlk se jí zadíval do očí, otočil se a sešel z štěrkové cesty. Jeho oči jí připadaly tak neskutečně povědomé, že mu důvěřovala a následovala ho. Udělala krok a šlápla pravou nohou do sytě zelené trávy, která byla ještě orošená. Dalšími kroky táhla svá chodidla mezi stébly a užívala si kapky vody mezi svými prsty. Vlk ji dovedl až na odlehnou mýtinku, daleko od cesty. Otočila se a rozhlédla se po nádherné krajině. Když se pohledem vrátila zpět, nikde už ho nespatřila. Stála uprostřed obrovské louky, která nikde nekončila. Jen přímo naproti ní stál obrovský listnatý strom, nad kterým končila jasná světelná záře. Více zaostřila svůj zrak a lépe si ho prohlížela. Uviděla pod ní stín nějakého může. Nadšení, které zažívala při tom, když poznala o koho jde, ji donutilo ke běhu. Utíkala tak, jako nikdy v životě. Když k němu doběhla, nastala chvíle dlouhého objímání a polibků. Naprosto ztratila pojem o čase, na ničem jí nezáleželo. Leželi spolu po jasnou oblohou a připadala si jako v pohádce. Chytla jeho teplou ruku a přála si takhle zůstat navěky. Rázem ucítila v hrudi tíhu, jako když ji bodne. Cítila, jako by se propadala do obrovské hloubky, jen nad sebou viděla jeho nádherný úsměv, který si přála vidět napořád. Otvor, ve kterém ho viděla, se pomalu změnšoval, nastávala černočerná tma.

Kniha spadla z police na zem. M. vytřeštila oči a nechápala, co se děje. Za oknem viděla silné světlo začínajícího dne, ale cítila nejhorší pocit v životě. Z pocitu blaha, se vrátila do pocitu své bezmezné úzkosti. Do očí jí vtrhly slzy. Nechtěla věřit, že to byl opět jen sen, že ho znovu doopravdy neviděla. Položila se na pohovku a s odvážným hlasem si posmutněla: "Kéž by to byla pravda. Kéž by."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jediny-blog jediny-blog | E-mail | Web | 25. října 2012 v 14:48 | Reagovat

Koľko  hodin ti to trvalo ?Pozrieš sa na moj blog  diky

2 Lena Lena | Web | 25. října 2012 v 16:37 | Reagovat

Krásná povídka mrkni ke měn pokud chceš :)

3 Carey Carey | 12. listopadu 2012 v 19:40 | Reagovat

úprimne, strašne sa mi to páči :) nevedela som sa od toho odtrhnúť, je to veľmi dobre napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama